Ani nevím, kde začít. Kdo tu atmosféru nezažil, nikdy nepochopí, může si to pouze představovat. Vše je tak jiné, o několik kroků vepředu, než je to v Čechách.
Na LFW jsem odjela několik dnů poté, co skončil MBPFW a dnem mého odjezdu začínal Unique Fashion Week, který jsem kvůli Londýnu ráda oželela. V noci jsem přijela do bytu kamarádky, u které jsem byla celou dobu ubytována - díky Bohu za kamarády, které mám ve všech koutech světa. Ráno jsem se oblékla a vyrazila. Nebylo to ale vůbec tak jednoduché, jak vám zde popisuji. Jelikož jsem po MBPFW byla totálně vyčerpaná a nastydlá (počasí se zbláznilo a ty dny bylo hrozné horko a následně všichni onemocněli), neměla jsem čas, ani chuť nějak extra řešit své outfity pro LFW. Nechala jsem to tedy až na den odletu. Samozřejmě to byly řádné zmatky a i já jsem v ten den bezradně stála nad rozházenými věcmi v šatně a snažila se vymyslet něco, co zaujme především fotografy. Řekla jsem si, že Anglie je pověstná svými bláznivými kombinacemi a nejlepší bude zvolit street style s originálními prvky. Škoda, že vám nemůžu předvést své outfity, ale bohužel všechny fotky, které mi kamarádky nafotily, jsou rozmazané, takže jediná fotka, je ta níže z Instagramu slavného portálu Lookbook.nu, který mě vyfotil s kamarádkou, bloggerkou Evou. Bohužel na fotce usekli nejpodstatnější část mého outfitu, a to Chanel boots a také zde nejsou vidět nakombinované brože Chanel, kterými jsem ozdobila svou novou kašmírovo/koženou baseballovou bundičku. Vraťme se ale k samotnému LFW. Co tam bylo tak jiné a odlišné od Čech? Tak především atmosféra..stačilo vejít do slavného Somerset House a už se na vás sesypali fotografové a nevěděli jste, kam se dřív dívat. Chvíli jsem v němém úžasu jen tak stála a pozorovala bloggery, slavné osobnosti a nasávala tamní atmosféru. V Praze je to poněkud jiné. Zde se fotografové sletí na "celebrity" a "fashion people", kterých by si v zahraničí ani jeden fotograf nevšimnul. V Londýně jsou celebritami bloggeři, a také se k nim tak obchody a další segmenty módního průmyslu chovají. Například naproti Somersetu byla speciální akce Fashion at Me London, kde po dobu LFW bylo celé horní patro s nádhernou vyhlídkou na Londýn k dispozici bloggerům, kde si mohli nabít telefon, využít wi-fi připojení, občerstvit se teplými a studenými nápoji, dát si nějakou dobrotu a ještě si každý den odnést jiný dáreček. V cizině - normální. V Praze? Wi-fi - TAK potřebná pro bloggery a hlavně pro fashion people, kteří přijeli ze zahraničí - pouze ve VIP salonku. Nepochopitelné. O občerstvení nemluvě. Za vše se u nás (draze) platí. Je vám asi jasné, že s módou je to podobné. To, co se nosí mezi bloggery v zahraničí, sem dojde teprve za pár let. I já jsem si přišla tak trochu out. Každopádně vše je k něčemu dobré a mohu říci, že to pro mě byla zkušenost k nezaplacení a od té doby hodně přemýšlím nad vším, blogem i celkovým stylem. Vymyslela jsem také jeden projekt, který vám zanedlouho představím a doufám, že vás nadchne stejně jako mě.
Pokud přejdu k samotným přehlídkám, musím uznat, že v Praze se mi velmi líbily prostory Právnické fakulty, ale i minulý rok byla skvělá atmosféra v obrovském stanu přímo na Pařížské ulici. Článek o loňském ročníku MBPFW jsem psala zde. V Londýně bylo molo obrovské a lidí nespočet. V Praze i v Londýně se prezentovala spousta talentovaných návrhářů a moc se mi líbil i výběr hudby k jednotlivým přehlídkám. Když si ale na fotografiích z MBPFW nebudete všímat modelek, ale podíváte se do pozadí například na nohy sedících diváků z prvních řad, uvidíte, že se jejich obuv mnohdy zrovna "fashion" přívlastkem pyšnit nemůže. Zato v Londýně se snaží každý, i když na to třeba nemá finance, vypadat co nejvíce top a je to znát i na celkové atmosféře. Samozřejmě, i tam jsem potkala několik "zjevů", nebudu vám lhát. V Praze je to ale na denním pořádku a překvapuje mě, koho neustále média a i lidé z módní branže považují za fashion people. V cizině by si jich opravdu nikdo nevšimnul.
Je to znát i na přístupu Čech k zahraničí. Konkrétně jedné bloggerce se stala taková věc, a to, že požádala jednu nejmenovanou českou značku, aby jí zapůjčila outfit na LFW, oni ji ale odmítli s tím, že si "pečlivě vybírají, s kým budou spolupracovat a s kým ne", pak jsme tentýž outfit mohli vidět na lidech v Praze, kteří si s fashion moc nepotykali. Spravedlnost? Spíše hloupost. Zatímco v Čr si tento model na pseudocelebritě vyfotí pár místních fotografů a dostane se na stránky bulváru, který si nečtou vysoce postavené dámy, které by si tento outfit koupily, ale většinou lidé ze střední a nižší vrstvy, vytváří si designeři pouze pomyslný obláček reklamy, a to bez většího efektu. Zatímco kdyby půjčili daný outfit bloggerce, která by si ho vzala na LFW, pravděpodobně by se dostali do zahraničních časopisů, webů a dalších soc. sítí, kde by si tito návrháři udělali daleko větší reklamu, než v místním rybníčku a mohli by se chlubit i v českých luzích a hájích, že se jejich výrobek dostal na stránky Vogue nebo byli na Instagramu Asosu. Příjde mi, že tohle ale u nás lidé nikdy nepochopí. A proto je naše módní scéna taková, jaká je. Chlubit se můžeme pouze pár jedinci s vytříbeným vkusem, a pokud byste to hlouběji zkoumali, je to tím, že žijí nebo žili dlouhou dobu v zahraničí, a proto je jejich styl tak odlišně šmrncovní, než u jejich českých kolegů.
Tento článek by mohl být v podstatě nekonečný. Možná si připravím o London Fashion Weeku ještě jeden článek, kde vám podrobněji popíšu atmosféru a jednotlivé přehlídky, protože jsem ke svému neskrývanému údivu a radosti obdržela větší množství pozvánek na fashion shows. A která byla ze všech nejvíc top? Jednoznačně Burberry 🙂
